Pavel Dosoudil
Nouzový stav, který platí od října v České republice, přináší nám všem značná omezení toho, co jsme byli zvyklí považovat za běžnou součást života a velkým skupinám silně zhoršuje jejich ekonomickou situaci. V nouzovém stavu rovněž platí přísnější tresty za porušení mimořádných opatření i již dříve platných pravidel, které v některých případech působí minimálně v mediálním podání až drakonicky. Není proto divu, že veřejné mínění podrážděně reaguje na porušení či zpochybnění pravidel veřejně činnými osobnostmi. V nedávné době jsme setkali s několika takovými případy, kdy byly přistiženy při minimálně pochybném jednání a musely se ke svému chování veřejně vyjádřit. Bohužel se často ukázalo, že špatně zvládají dovednost omluvy.
Omluva je fenomén, na který se můžeme dívat například z pohledu kulturně antropologického (rozdíly v pojetí omluvy u různých kultur), lingvistického (omluva jako pragmatická kompetence) nebo psychologicko-pedagogického jako sociální dovednost, jíž se musíme naučit.
Omluva je jednou z dovedností, která značně ovlivňuje úspěšnou mezilidskou interakci. Dokáže napravovat škody, které vznikly vzájemných vztazích.
Podle Lazareho dobrá omluva, u těch kterým je směřována, obnovuje sebeúctu a důstojnost a ujistí je že vzniklé „zranění“ nebyla jejich vina, ujišťuje, že obě strany sdílejí společné hodnoty, ujišťuje o důležitosti a bezpečnosti vzájemných vztahů, umožňuje vést smysluplný dialog s „pachatelem“. (1)
Můžeme rozlišovat omluvy soukromé, mezi dvěma osobami od omluv veřejných, které jsou často směřovány od jednoho omlouvajícího (například politik, který porušil pravidla) k mnohým příjemcům (občané státu, či velká skupina), či dokonce od „mnohých k mnohým“ omlouvá-li se například jeden národ druhém za příkoří způsobená válkou či okupací. Většina soukromých omluv se realizuje krátkým prohlášením „omlouvám se“, často dokonce nonverbálně například pozdvižením paže s otevřenou dlaní, kterou se často omlouváme v dopravním provozu. Veřejné omluvy jsou většinou připravené, jsou realizované písemně, či vystoupením zaznamenaným audiovizuálními prostředky a jsou rozsáhlejší, mohou však také být realizovány nonverbálním aktem (například pokleknutí Willyho Brandta u pomníku povstání ve varšavském ghetu). Přes jisté odlišnosti nalezneme u soukromých a veřejných omluv více prvků společných. Oboje by měly splňovat základní náležitosti a měly by se vyhnout některým chybám.
Jon Risdal (2) popisuje, že dobrá omluva sestává z pěti fází:
Shoda na průběhu událostí (např.: „Byl jsem v restauraci po zavírací hodině, v době, kdy je provoz všech restaurací zakázán).
Akceptace své chyby tím, že na sebe bere zodpovědnost za své činy („Opominul jsem varování odborníků a jejich názor dokonce aktivně zpochybňoval“).
Projevení, vyjádření lítostí (je mi opravdu líto,.., že jste se museli cítit…).
Nabídka (velkorysého) vynahrazení škody.
Ujištění, že už se to nikdy nebude opakovat.
Jako zásadní lze označit první tři body, bez jejich naplnění nebude omluva vnímána jako upřímná a značně se sníží její „hojivý“ efekt. V horším případě může vzájemné vztahy dokonce poškodit ještě více, než původně způsobená újma.
Při omluvě bychom měli také mít na paměti, že primárně má „ošetřit zranění“ dotčeného, či dotčených. Nemá znít tedy jako potvrzení odvahy, poctivosti či dalších skvělých vlastností autora omluvy („ vždy jsem byl poctivý a když udělám chybu chlapsky ji přiznám, trapně nezatloukám jako někdo…“). Další základní chyby uvádí Lazare takto:
Vágní či neúplné uznání zodpovědnosti (např. “Nechoval jsem se vždycky úplně správně a omlouvám se“).
Užití pasivního jazyka („Přijala se rozhodnutí a situace se vyvinula..“)
Zpochybňování, podmiňování urážky („pokud jsem tím někoho urazil, omlouvám se“)
Minimalizování ublížení („Byl jsem bez roušky vteřinu“)
Projevení lítosti, bez uznání odpovědnosti („Je mi líto, že se teď cítíte špatně…)
Omluva špatnému adresátu či za nesprávné ublížení („Omlouvám se své rodině, voličům, … že jsem je zklamal, když jsem je neinformoval…)
Přes řadu špatných příkladů ve veřejném prostoru, je omluva dovedností, které se lze naučit. Omluva je také tématem jedné z lekcí programu AART, který pomáháme do České republiky implementovat. Tuto metodika, kterou jsme na těchto stránkách již stručně představovali, vychází ze změny paradigmatu přístupu k problémovému chování, který se objevil v 70. letech 20. století. Na rozdíl od dřívějších přístupů se nesnaží u klienta realizovat latentní potenciál například pomocí interpretace, reflexe či posílení ale vychází z názoru, že dovednosti potřebné k efektivní sociální interakci můžou u klienta chybět, můžou být oslabené či nedostatečné. Tyto dovednosti nejsou latentní, ale je třeba se je naučit.
V programu AART, který k nám přichází přes Norsko, se v průběhu třiceti lekcí malá skupina dětí či adolescentů učí základní sociální kompetence, především prostřednictvím nácviku. Program je velmi dobře evaluován a má robustní teoretický background. Díky neziskové organizaci Aisis z.ú., se podařilo metodiku přeložit do češtiny a zorganizovat výcvik v metodice. Vlivem protipandemických opatření se zdrželo proškolení prvních českých lektorů, ale pevně věříme, že již v příštím roce proběhne a budeme tak moci zase trochu rozšířit nabídku pomoci dětem s problémy v chování i jejich školám.
(1) LAZARE, Aaron, 2004. On apology. New York: Oxford University Press. ISBN 01-951-7343-0.
(2) RISDAL, Jon, 2011. Unnskyld!. Oslo: CAPPELEN DAMM. ISBN 978-82-02-33740-7.
